Roboti, kteří se snaží ovládnout lidstvo, jsou zkrátka tématem, které ze světové sci-fi literatury jen tak nevymizí. Vize, kterou poprvé v roce 1920 v dramatu R.U.R. nastínil Karel Čapek, se s rozvíjejícím se robotickým inženýrstvím zdá být každým rokem méně utopická. Umělá inteligence se dnes stává realitou a člověk je moderními technologiemi obklopován na každém kroku.

Co se ale stane, když umělá inteligence (tedy program schopný samostatného myšlení, učení i sebezdokonalování) obrátí všechny tyto moderní vymoženosti, které si člověk sám sestrojil, proti němu samému? Má živoucí tvor ve své křehké lidské schránce proti chladnému a dokonalému stroji vůbec nějakou šanci?

Daniel H. Wilson, autor románu, získal na americké Carnegie Mellon University doktorát Ph.D. z robotiky. A právě díky jeho širokým znalostem oboru je Robokalypsa, která v USA vyšla poprvé v roce 2011, plná aktuálních vědeckých i technologických poznatků, což románu přidává na jeho naléhavé autentičností.

Technické reálie ale zdaleka nejsou tím jediným, co je na knize výjimečné. To, čeho si zvláště cením, je její hlavní myšlenka, která je fascinující, ale zároveň i krutá. Nastíněna je hned zpočátku románu samotným Archontem, nejvyšším článkem řetězce umělé inteligence, která se rozhodne ovládnout svět:

Evoluce podle něj neskončila lidským druhem, jsme totiž ve své podstatě jen dalším mezičlánkem, jehož rukou bude sestrojena dokonalejší "rasa", roboti s umělou inteligencí. To je základní myšlenka, se kterou Archos přichází a pod jejíž záštitou hodlá vyhladit lidstvo. Roboti ve Wilsonově románu se mnohdy svými praktikami i vizemi podobají nacistickému systému: představy o nadřazenosti a nutnosti vyhlazení "podřadného druhu", pracovní a vyhlazovací tábory i lidé přejmenovaní na číselné kódy - to všechno svědčí o autorově inspiraci historií 20. století.

Zajímavý je i způsob výstavby celé knihy - skládá se z mnoha krátkých kapitol, které různým stylem popisují průběh války (jednou se jedná o popis záznamu bezpečnostních kamer, jindy zas o deníkové zápisky apod.). Touto osvěžující formou Wilson opět navazuje na Karla Čapka, který podobným způsobem sestavil román Válka s mloky. 

Tím ale výčet pozitivních bodů dle mého názoru končí. 

Je škoda, že autor hned na začátku odhalí, jak celá válka robotů a lidí skončí. Hned z první kapitoly vyplývá, že přestože lidstvo mělo namále, dokázalo roboty nakonec porazit. Inu, je sice milé, že nám tím autor ušetřil trápení, na druhou stranu tím tento "sci-fi technothriller" (jak stojí na přebalu) začne postrádat to, bez čeho se žádný thriller neobejde, a to napětí. Zkrátka už od začátku nemáte o své postavy strach, nejste napjatí, ani nedočkaví, protože už víte, že to dobře dopadne. A to je hlavní kámen úrazu celé knihy.

Dalším problémem může být to, že každá z krátkých kapitol má jiné hlavní hrdiny. Mnohé se objevují i v dalších fázích románu, ale některé tam jsou zřejmě jen pro ilustraci, což může ztížit čtenářovu orientaci. Také se dost různí úroveň jednotlivých kapitol - některé jsou vystaveny nápaditě a skutečně stojí za přečtení, jiné ale obsahují dlouhé pasáže plné zbytečných odstavců, bez kterých by se román snadno obešel. Navíc jsem v příběhu narazila i na několik nevysvětlených nesrovnalostí v chování robotů i lidí, které čtenářský zážitek z knihy rovněž nevylepší.

Robokalypsa je zajímavým i fascinujícím čtením, které může zaujmout nejen čtenáře sci-fi literatury, nicméně k dokonalosti jí ještě mnohé chybí. Třeba se ale ještě dočkáme její vylepšené verze na filmovém plátně, oscarový Steven Spielberg totiž chystá její filmové zpracování.

Daniel H. Wilson: Robokalypsa

Vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2013, 376 stran.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.