Jsou příběhy, jejichž postavy vás v myšlenkách doprovázejí i poté, co knihu definitivně zaklapnete a najdete jí místo ve své knihovničce. Jsou tak skutečné i neskutečné zároveň. Ačkoli základní osu románu Skleněný pokoj tvoří vila Landauer, jejímž předobrazem byla známá brněnská vila Tugendhat, jeho základním těžištěm jsou lidské osudy, které jsou s tímto neobvyklým prostorem propleteny.

Britský spisovatel a biolog Simon Mawer poprvé navštívil Brno v devadesátých letech, když sháněl materiál pro svou tehdejší knihu. Prohlídka vily Tugendhat, která je celosvětově považována za jednu z nejzdařilejších ukázek funkcionalimu 20. let, jej zaujala do té míry, že se rozhodl převést její příběh do románu. Nicméně už na prvních stránkách knihy upozorňuje čtenáře, že mnohé z knihy je pouhá fikce, a proto také místo slova Brno volí neurčité označení město a jméno vily i jejích původních majitelů změnil  na Landauer. 

První kapitola ukazuje návrat původní majitelky Liesel Landauerové do svého někdejšího domu, a to po dlouhých desetiletích strávených v zahraničí. Poté se děj přenese v čase k samotnému začátku příběhu, tedy k seznámení novomanželů Landauerových s budoucím architektem jejich domu. Už první kapitola ukáže, co můžeme od stylu Simona Mawera očekávat: svými slovy vyvolává zvláštní atmosféru, jeho popisy, ač velmi stručné, působí v první řadě na naše smyslové vnímání - slyšíme zvuky, vnímáme světlo, chvění, vzduch i prostor, a to jak v architektuře, tak v mezilidských vztazích.

www.tugendhat.eu

Simon Mawer čtenáři přibližuje atmosféru československé společnosti 20. let, té mladé demokracie, plné nadějí a ideálů, toho sebevědomého a ekonomicky se rozvíjejícího státu, kde nebylo důležité, kdo  je jaké národnosti, jaký je jeho mateřský jazyk nebo jaké je jeho vyznání. Ukázkou toho je právě smíšené manželství hlavních postav Liesel a Viktora, tedy oficiálně křesťanky a Žida, i když oba se považují spíše za ateisty. Mladí manželé spolu staví dům, který je výjimečný, troufalý, moderní a minimalistický. Glassraum, jak brzy začínají říkat hlavní obytné ploše jejich domu, je tvořena sklem, kovem, dřevem a onyxovou stěnou - je to oslava světla, čistoty a průzračnosti, kterou mají být naplněny i životy lidí, kteří v Glassraum žijí.

Jenže dvacátá léta netrvají věčně a ta třicátá s sebou přinesou řadu stínů, které do Skleněného pokoje nikdy patřit neměly. Přichází první zrada, první lež, první tajemství a zkouška charakteru. A vedle toho v nedalekém zahraničí stále nabírá na síle jedna nebezpečná osoba, která má jednoho dne se svým vojskem obsadit a přivlastnit si malou se zemi, kde vedle sebe dosud uměli žít Češi, Slováci, Němci, Židé i křesťané. Viktor i Liesel musí svůj dům opustit, ten ale zůstává na místě a v jeho Glassraum se odehrávají další lidské příběhy, které se zdají být ozvěnami těch dřívějších.

2. vydání (2012)

1. vydání (2009)

Román je celkově velmi eroticky laděný, milostné scény celý příběh propojují a posouvají dále. Je dost možné, že právě moderní dům propůjčuje jeho obyvatelům také moderní, emancipovaný pohled na mezilidské vztahy, ačkoli je to pro ně těžké a mnohdy zničující. Zvláštní mi připadá ale skutečnost, že všechny ženské postavy, i když milují své (nebo cizí) muže, svým způsobem propadají i kouzlům žen a vedle přátelských i nepřátelských pocitů mezi nimi také visí určitý erotický náboj. Ano, známe teorii Kinseyovy škály, ale že by všechny ženy (a že jich je v románu poměrně velký zástup) byly na stejném stupni? Bisexualitu samozřejmě nepovažuji za problém, ale autorova představa o tom, že každá žena má tajné erotické sny o své přítelkyni, je ukázkou čistě mužského "zbožného"přání. :-)

Kromě toho mi je líto, že některé příběhy zůstaly nevysvětlené. Dobře se rozehrály, ale náhle se posunuly jiným směrem, až úplně vyšuměly.

Vedle těchto dvou šrámů ale knize nedokáži nic vytknout. Vtáhla mě do sebe, okouzlila a četla jsem ji dlouho do noci, i když jsem měla v plánu jít spát brzy. Simon Mawer píše lehce, o věcech, které se nás týkají, kterých jsme byli součástí, ale zároveň je sleduje z odstupu, který zatím není v české literatuře přítomný. Je to román o vile Landauer, o komplikovaných mezilidských vztazích, které se zpočátku zdají tak jednoduché. Jeho styl psaní připomíná právě onen do nebe vynášený Skleněný pokoj - vyvolává pocity čistoty, prostoru, světla. Je lehký, vzdušný a průzračný, ale přesto skrývá mnohá tajemství.

Román Skleněný pokoj byl nominován na prestižní ocenění The Man Booker Prize. Před dvěma lety Jan Hřebejk otevřeně mluvil o tom, že plánuje podle této knihy natočit film, ale zdá se, že jeho snahy vyšuměly do prázdna. Ne každému příběhu sluší filmové plátno, ale zdá se mi, že tenhle si o to vyloženě říká. Škoda.

Mé hodnocení:

Simon Mawer: Skleněný pokoj
Druhé vydání vydala Kniha Zlín v roce 2012, 391 stran.