Raději čtu romány než sbírky povídek. Rozečtený román (a to se vám ani nemusí moc líbit) k dočtení láká tak nějak samozřejmě. Jsme zvědaví, jak dopadne a co bude s hlavními hrdiny, a dokud se to všechno nedozvíme, nebudeme mít klid. Sbírky povídek podobnou magií neoplývají – dočtete jednu povídku, příběh se uzavře. K pokračování ve čtení vás jejich autor musí nalákat nějak jinak. Stylem psaní, příslibem skvělého zážitku... Čím může nalákat povídková sbírka Deset žen?

Sbírka povídek Deset žen od Marcely Serranové je v mnoha ohledech poměrně unikátní dílo. I když se jedná o sbírku víceméně samostatných povídek, všechny jsou vzájemně provázané. Jedna z postav, psycholožka Nataša, která funguje jako stmelující prvek a zároveň průvodce celou knihou, jednoho dne uspořádala pro své klientky speciální setkání. Všechny přítomné ženy, jedna po druhé, začaly ostatním vyprávět svůj životní příběh a svěřovat se s něčím, co se dosud odvážily říci jen své psycholožce Nataše. Deset žen reprezentuje deset různých osudů a čeká vás tedy desatero povídek.


Každá z těch žen je jiná. Vzájemně se liší věkem, povahou, společenským postavením, ale i vírou, přesvědčením nebo v jednom případě také sexuální orientací. Každá z nich je ve své podstatě obyčejná žena, kterou v životě potkalo nějaké trápení a která jej už déle nevydržela dusit sama v sobě. Ta trápení mají nejrůznější povahu - osamělost, výčitky svědomí, problémy s partnerem nebo staré křivdy rodičů, které si s sebou můžeme nést do konce života.

A jak by vypadal váš příběh?

Každá z povídek je vyprávěna ich-formou, která se stylem pokaždé o něco liší v závislosti na povaze hlavní hrdinky, přesto se ale jedná o jazyk vždy kultivovaný, dobře se čte a Serranová ukázala, že umí být poutavou vypravěčkou. Jakmile se do povídky začtete, nemůžete přestat, protože každá z nich vás vtáhne do trochu jiného a často fascinujícího světa. Serranová dokáže pomocí pár vět zhmotnit skutečného člověka z masa a kostí i se svým vlastním pohledem na svět, a vy tak ani v nejmenším nepochybujete, že její postavy musely mít reálný základ, byť se jedná o fikci. Jediná postava, která mi svým příběhem připadala poněkud neskutečná, byla samotná Nataša, o které si přečtete v poslední povídce.

Báseň, která je citovaná na úvod knihy a která perfektně vystihuje její atmosféru.

Nakladatelství Host na zadní stranu obálky umístilo následující text: "(...) Jak se noříme hlouběji a hlouběji do knihy, poznáváme v postavách samy sebe nebo jiné ženy. Nevyhnutelně se stáváme jedenáctou ženou a představujeme si, jak bychom mohly vyprávět náš vlastní příběh." Cituji ho proto, že naprosto přesně vystihuje pocity, které teď po přečtení mám. Téměř v každé z žen jsem objevila něco, co mi bylo strašlivě blízké, byť se každý z příběhů tolik liší od toho mého. A jak by ten můj vlastně vypadal? Bylo by co vyprávět? Dřív než si to uvědomíte, vedete se sebou dialog, což jen tak ledajaká kniha nedokáže.

Latinská Amerika

Rozhodně mě zaujalo i prostředí, které je pro mě skoro až exotické. Nečekejte žádnou Evropu nebo Spojené státy, na které jsme zvyklí – domovem této knihy je Jižní Amerika, a to konkrétně Chille, poměrně chudá země, ve které život očividně není žádný med. Překvapivě mě ale několikrát napadlo, že vším tím obdivem k vyspělým zemím, politickými převraty a vlastně i kulturou (alespoň tou, která je popisovaná v knize) je Chillská republika té České mnohem podobnější, než by se mohlo zdát. Jen tu nemáme pouště, vysoké Andy a především žádné moře. Bydlení na pláži se nám v našich končinách jen tak nepoštěstí, že?

Ačkoli samotná obálka (klasicky "hostovsky" krásná a elegantní) působí sladce, lehce, růžově, čtení Deseti žen pro mě i přes veškerá pozitiva nebylo úplně snadné. Jednotlivé povídky jsou skvělé, přečtete je velmi snadno, ale po jejich dočtení se mi jen málokdy chtělo číst hned další. Jedná se totiž o silné příběhy, které čtenář může mít chuť nechat chvíli rezonovat, popřemýšlet o nich a teprve potom se pustit do další kapitoly. Knihu jsem proto četla poměrně dlouho, s přestávkami, ale nakonec si myslím, že to byl ten nejlepší způsob, jak si ji vychutnat se vším všudy a ne ji pouze rychle "zkonzumovat".

Závěrem

Marcela Serranová je jednou z nejoceňovanějších latinskoamerických spisovatelek a po přečtení Deseti žen se tomu nedivím ani v nejmenším. Styl jejího psaní je jednoduchý a přímý, moc si nepotrpí na různé literární hříčky, ale zároveň dokáže nastínit i ten nejobyčejnější a nejšedivější život tak, že zní vlastně výjimečně. Nutí tím pádem k zamyšlení nad tím, co bychom mohli vyprávět my samotní. Doufám, že se nejedná o poslední knihu této autorky, kterou nakladatelství Host pro české čtenáře přichystalo, a že si brzy přečteme i něco dalšího.

Mé hodnocení:

85 %