Na poličce mám v pořadníku hned několik knih, které čekají na to, až si je přečtu a napíšu k nim recenze. Do rukou se mi ale nečekaně dostala tahle bichle a já jí neodolala. Předběhla a vystrnadila všechny ostatní knížky... Ale tak už to kukačky dělávají, ne?

V loňském roce se kolem této knihy odehrálo dost zajímavé mediální drama, které jste určitě také zaznamenali. Začalo to tím, že v dubnu 2013 vyšla jakémusi Robertu Galbraithovi prvotina jménem The Cuckoo's Calling (Volání Kukačky), detektivní román ze současného Londýna. Na poměry úplně neznámého autora se kniha prodávala vcelku slušně, čtenáři byli spokojeni, ovšem žádný velký boom se nekonal. Tedy prozatím. O pár měsíců později se ukázalo, že Robert Galbraith je ve skutečnosti J. K. Rowlingová, která zatoužila po osvobozující anonymitě – a poprask byl samozřejmě na světě.



Škarohlídové v tom vidí chytrý marketingový tah Rowlingové, "mistryně ve vydělávání peněz". Když se celá věc provalila, prodeje knihy pochopitelně rapidně stouply, těžko ale říci, jak to bylo doopravdy. Tato teorie má totiž mnohé trhliny, nehledě na to, že Rowlingová rozhodně není první slavný autor, který se chtěl oprostit od tlaku, jejž s sebou slavné jméno nutně přináší, a sáhl tak po osvobozujícím pseudonymu. Já osobně se přikláním k verzi, že její úmysly byly "čisté", ale záleží samozřejmě na každém z nás, jak se k tomu postavíme.

Krok správným směrem

Ačkoli jsem fanynka Rowlingové i její tvorby, k Volání kukačky jsem přistupovala vcelku nedůvěřivě. Detektivní žánr mezi mé oblíbence až na výjimky nepatří a vyšetřování vraždy populární topmodelky (což je základní zápletka příběhu) znělo mým uším tak trochu lacině. Obměkčila mě ale vlna kladných ohlasů, které hlásaly, že Rowlingová konečně překročila ono "prázdné místo" po Harry Potterovi a udělala krok správným směrem. No, jak bych mohla takovým slovům odolat?

Hlavním hrdinou románu je Cormoran Strike, bývalý voják, který v armádě přišel o nohu, a nyní se živí jako soukromý detektiv. Rowlingové se v jeho osobě podařilo stvořit vážně zajímavou postavu – nejedná se o sympaťáka a klaďase každým coulem, dost často totiž dovede být krutě upřímný, netaktní a nepříjemný. Zároveň se vám ale postupně dostane pod kůži, protože se v něm pod pokličkou mrzouta skrývá spousta citů a velký charakter a pro takové povahy já obvykle mívám slabost. Cormoran právě prochází vztahovou, finanční i životní krizí a jediná šance, jak z toho ven, je vyřešit případ zavražděné topmodelky, kvůli které si ho najal právě topmodelčin bratr.

Strike jako nový Poirot nebo Holmes?

Přestože se jedná o detektivku ze současného světa, spíše než vliv americké nebo severské krimi vidím ve Volání Kukačky snahu o návaznost na klasické "starosvětské" anglické detektivky od Agathy Christie a dalších velikánů. Podobně jako takový Hercule Poirot řeší i Cormoran Strike svůj případ hlavně prostřednictvím rozhovorů s pozůstalými, prohlídkami domů, rozhovory se zaměstnanci... Spoustu toho dokáže vyčíst z nenápadných náznaků a záhady rozhřešit pomocí geniálních myšlenkových pochodů, nad kterými žasnete v závěrečném rozhřešení, kdy vám Cormoran ukáže dosavadní příběh úplně jinýma očima. Během čtení vám hlavou skáčou nejrůznější teorie, podezřelí vám připadají snad úplně všichni, ale na závěr vás Cormoran přece jen přechytračí.

Co se týče stylu vyprávění, můžete se těšit na klasickou Rowlingovou, která těží hlavně z dynamických dialogů a složitého a postupně gradujícího napínavého příběhu. Občas jsem si při čtení připadala až příliš zahlcená informacemi a detaily, což přinejmenším do první třetiny knihy bránilo tomu, abych se do knihy pořádně začetla. Volání Kukačky mě proto nepohltilo okamžitě, rozjezd byl oproti jiným knihám dost táhlý a náročný, ale po té první kritické třetině se všechno obrátilo a já zbývající dvě třetiny přečetla jako mávnutím proutku.

Ve srovnání s Potterem

Jelikož se jedná o dílo J. K. Rowlingové, asi každého zajímá, jak si Volání Kukačky vede ve srovnání s Harry Potterem. Kdyby mi někdo dal "Kukačku" k přečtení, aniž bych věděla o všech těch věcech kolem autorství, nenapadlo by mě, že se jedná o Rowlingovou. Tohle je literatura pro dospělého čtenáře (byť HP v posledních dílech v podstatě také), bez kouzel a bez příkras. Mnohým fanouškům Harryho Pottera se právě kvůli tomu nemusí líbit a naopak čtenáři, kteří se kouzelnické sérii vyhýbali, si tentokrát můžou přijít na své.

Na druhou stranu ale já knihu četla s tím, že se jedná o dílo Rowlingové, a tak jsem v něm přece jen hledala podobnosti, kterých jsem nakonec objevila hned několik. Detektivní žánr Rowlingové sedne, ale není to úplné překvapení – vždyť i každý díl Harryho Pottera byl kromě velkého dobrodružství i o rozhřešování záhad a o pátrání po pravdě. Další velká podobnost je v psychologii postav. Stejně jako v sérii o škole čar a kouzel i ve Volání Kukačky dokáže Rowlingová vykreslit charaktery naprosto uvěřitelné, skutečné, s klady i zápory... Zkrátka postavy, ke kterým si hrozně snadno vybudujete vztah. Nejsympatičtější postavou pro mě vedle Cormorana byla jeho asistentka Robin, která mi až překvapivě silně připomněla vždy pohotovou a zároveň laskavou Hermionu. V neposlední řadě tu vidím podobnost i ve schopnosti vykonstruovat poměrně složitý příběh, zajímavě ho odvyprávět a na závěr něčím pořádně překvapit, v tom je Rowlingová mistr.

Závěrem

Není to dokonalá kniha. Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, a minimálně v první třetině mi vyšetřování připadalo příliš zdlouhavé. Nějak se mi ovšem přihodilo, že jsem si v průběhu čtení jednotlivé postavy zamilovala, do příběhu se propadla a na závěr mi bylo upřímně líto, že už je opravdu konec. O tom, že si kniha svou pozornost zaslouží, svědčí i fakt, že už teď se těším na pokračování, které se v anglickém jazyce jmenuje Silkworm. V nakladatelství Plus prý vyjde na začátku příštího roku a o překlad se opět postará Ladislav Šenkyřík.

Mé hodnocení:

90 %

Robert Galbraith: Volání Kukačky
Přeložil Ladislav Šenkyřík. Vydalo nakladatelství Plus v roce 2013, 480 stran.