Noctivagant je slovo z latiny a znamená "noční poutník". 


Najít si volný večer na malování je někdy dost náročná záležitost, ale minulou neděli mi to vyšlo. Byla ta správná nálada, chuť malovat a v dohlednu žádná povinnost, která by se nedala odložit na jiný den.

Na Spotify jsem si pouštěla poslední album Nicka Cavea a když jsem si asi potřetí přehrávala skladbu Rings of Saturn, věděla jsem přesně, jakou ten obrázek má mít atmosféru. Chtěla jsem tam vytvořit měsíc a hvězdy a mraky a kopcovitou krajinu připomínající mou rodnou hroudu a k tomu výhled jak z Divoké Šárky. A zvláštní dívku s rozevlátými vlasy. A spoustu pocitů. Vidíte je tam? To všechno smíchat dohromady a s akvarelem zkoušet, jak to bude vypadat.

Noc je kouzlo. Malovat ji mě hodně baví, psala jsem o tom vlastně už i posledně. V nejlbližší době mě čeká kreslení obrázku na téma Tulák po hvězdách od Jacka Londona, ale k tomu vám povím detaily až zase někdy jindy. Nicméně téma noci se mě zatím nějak drží a vůbec mi to nevadí.

V pátek ráno, když nám díky svátku začínal prodloužený víkend, jsme s kamarády vyrazili na Moravu na víno. Odjeli jsme pryč z Prahy, pryč od počítače, od povinností... odjeli jsme zmizet a na pár dní neřešit nic. Nádhera. Kromě večerní ovíněné euforie a "hlubokokých filozofických myšlenek", které vám víří hlavou po několikáté ochutnávce vína (wow, mně začalo chutnat červený víno... to jako znamená, že už jsem fakt dospělá??), jsem si neskutečně užívala i tu nádhernou podzimní krajinu všude kolem. Vinice, lesy, louky... všude samá žlutá, oranžová nebo zářivá hnědá až červená... Počasí nám vyšlo krásně, a tak se do toho všeho opíralo nazlátlé slunce a já, jakožto správný #naturelover a #artlover, jsem z toho byla opět v euforii a ve fotící rauši.

Když si k tomu připočtete fajn program (kromě Velkých Bílovic, kde jsme zakotvili, jsme viděli Moravský kras, Punkevní jeskyně, Macochu, Mikulov, Dívčí hrad, Archeopark v Pavlově a Nové Mlýny), bezstresové chvilky s kamarády a zároveň si odmyslíte ty nepříjemné ranní bolesti hlavy a nekonečnou cestu po D1, bylo to až neskutečně fajn.

Asi se mi prostě líbí tenhle typ zasněných obrázků. Něco na hraně naděje, snu, osamění a taky trochu smutku. Možná v tom vidím něco, co v tom není. Ale přišlo mi to takové brutálně romanické a křehké.

 Some nights are longer than the others.

I have late night conversations with the moon, he tells me about the sun and I tell him about you. - S. L. Gray

Ne, nebojte, nechci aby to teď vyznělo, že ze sebe hned dělám bůhvíjakého umělce. Rozhodně před sebou vidím spoustu, spoustu prostoru ke zlepšování a spíš se s tím vším pokorně seznamuji a doufám, že to je jen začátek. Mám zkrátka dojem, že je tohle pro mě v tomhle momentu správná cesta. Že mě baví se ve volných chvílích vzdalovat komerčním a virtuálním světům (kterým ovšem vděčím za to, že mám z čeho žít, že jo), osobním trablům i radostem a jen tak si... rozpouštět své pocity na papíře. A jestli v tom najde něco blízkého i někdo další, tím jen lépe.


A na závěr ještě jedna rychloskica. Původně jsem ji ani nikam nechtěla dávat, ale nakonec si říkám... proč ne.

Co na obrázky říkáte? A jste pro, aby se tu "obrázkové" články objevovaly častěji? Do budoucna chystám malovat například i něco s knižní tematikou, tak snad si přijdete na své. :) No, dejte mi vědět do komentářů a zatím se mějte krásně.