Tento seznam mám pro vás připravený už několik týdnů, ale pořád nebyl čas jej doladit do finální podoby. Dnes je ale poslední den, kdy mnozí internetoví knihkupci  ještě zaručují doručení objednávek do Vánoc, a tak si říkám, že už by bylo na čase s tímto článkem pohnout. ;)

Těchto dvanáct knih jsem v uplynulém roce recenzovala na tomto blogu a byla jsem s nimi tak spokojená, že jsem jim dala plný počet bodů. U každého tipu najdete odkaz na příslušnou recenzi, takže pokud se o knize budete chtít dozvědět něco bližšího, stačí jen kliknout.

Nakladatelství Academia letos na Velký knižní čtvrtek (10. října) vydalo rozsáhlého a bohatě ilustrovaného Průvodce protektorátní Prahou, který na více než 800 stranách mapuje stovky míst po celé Praze a popisuje jejich úlohu ve složité době během druhé světové války.


Ta kniha mě zaujala už na první pohled. Nejsem sice rodilý Pražák, ale v Praze studuji a pravidelně ji navštěvuji snad už od chvíle, co jsem se naučila chodit. Naše hlavní město je pro mě srdeční záležitostí a ještě teď si při procházkách starou Prahou říkám, že jako Češi na ni můžeme být právem hrdí. Přitom stačilo tak málo a všechno mohlo být jinak.

Leila Meachamová se proslavila jako autorka knihy Poselství růží, které svým mixem romance, rodinné ságy a jižanského historického románu zaujalo čtenáře po celém světě. Knižní klub nedávno vydal v edici Světový bestseller další autorčino dílo Dlouhé stíny, ve kterém se Meachomová pokusila navázat na velký úspěch své první knihy.

Tentokrát však nesáhla po rodinné sáze, ani po historickém námětu. Její nejnovější příběh je především psychologickým románem o velkém přátelství mezi třemi dospívajícími dětmi, kterým se nakonec přihodí ona nepříjemná věc, že dospějí.

Jedenáctileté Cathy při autonehodě zemřou rodiče, a je proto svěřena do péče své babičky, která žije na druhé straně Spojených států, v zapadlém texaském městečku. Uvyklá na přepych a život ve velkoměstě se tahle drobná a zamlklá dívka rázem ocitá v chátrajícím domku své babičky, kterou nadto spatřila jen jedinkrát v životě. Ani přechod na maloměstskou základní školu pro Cathy nemá být procházkou po růžovém sadě, ale to jen do té chvíle, než se po jejím boku - a tak trochu neochotně - objeví její noví spolužáci John a Trey, a začne tak nerozlučné přátelství, které bude ty tři ovlivňovat až do konce života.

Minulý týden na tomto blogu probíhala soutěž o 4 knihy, v rámci které se mnozí z vás zapojili do krátkého knižního průzkumu. Výherci jsou už vylosováni (gratulovat můžete Markétě Růžičkové, Kristýně Kaderové, Andy a Melisse), a tak už zbývá jen slibovaná analýza vašich odpovědí.

Dotazník vyplnilo celkem 142 lidí. To je úžasné číslo, ze kterého se už dají v rámci knižních blogů a jejich návštěvníků vyvozovat určité závěry, nebo alespoň převládající tendence. Jsem tedy ráda, že vás soutěž i průzkum zaujaly. Podívejte se se mnou, co z vašich odpovědí nakonec vyplynulo.

Kdo vlastně odpovídal? 

Z odpovědí na první otázku se dá vyčíst, jaký typ čtenářů se průzkumu zúčastnil - většinou velcí čtenáři, kteří přečtou i desítky knih ročně. Více než 65 % účastníků přečetlo za letošní rok více než 20 knih a jen minimum účastníků přečetlo 5 knih a méně. Alespoň jednu knihu přečetl každý zúčastněný.

A je to tu, vůbec první soutěž na tomto blogu. Vymyšlenou ji pro vás mám už několik týdnů, ale vyčkávala jsem právě na začátek adventu, abych to mohla pojmout o něco svátečněji. Jako dárek pro čtenáře, ale i náhodné kolemjdoucí.

Zasoutěžit si můžete o čtyři zajímavé knihy, o kterých se dočtete o pár řádků níže. Soutěž ukončím příští neděli (8. prosince) o půlnoci a výhry odešlu v průběhu týdne, tudíž je výherci dostanou jako malé předčasné vánoční dárky. 

Ale teď už k vlastním cenám! ;)

O knize Růže pro Algernon jsem poprvé slyšela teprve nedávno, což je dost zvláštní, protože se jedná o slavné dílo světové sci-fi a navíc už i o klasiku, protože Růže pro Algernon poprvé spatřila světlo světa už v 50. letech minulého století. Spíš než sci-fi ji ale po přečtení vnímám jako psychologický román, a to jeden z těch opravdu zdařilých. 

Hlavní hrdinou tohoto příběhu je Charlie Gordon, muž středního věku žijící v New Yorku. Charlie je ale i ve svém věku stále jako dítě, jeho IQ dosahuje pouze hodnoty 60, a je tedy považován za mentálně retardovaného. Svou náturou mi Charlie už po pár větách připomněl Forresta Gumpa, protože je naprosto stejně srdečný, čestný a milý, ale i naivní - snad jen s tím rozdílem, že Forrest byl ve srovnání s Charliem Gordonem přece jen o dost bystřejší.

Břicho Paříže – tak Emile Zola nazval svůj román, jehož děj se točí kolem tehdy nově postavené pařížské tržnice Les Halles. Jedná se o jedno z autorových nejznámějších děl a nakladatelství Omega jej letos pro české čtenáře připravilo v novém vydání.

Co od Břicha Paříže ale čekat? A jak si vede ve srovnání s Nanou, kterou rovněž napsal Emile Zola a o které jste si tu mohli nedávno přečíst?

I když se říká opak, spousta lidí stále miluje knihy.
A najdou se i tací, kteří je nejenže čtou, ale dokonce i o nich píší blogy plné recenzí a dalších literárně zaměřených článků. Byla by škoda, kdyby takové blogy nebylo dost vidět, a proto je tu tento seznam.

V následujícím seznamu jsou uvedeny knižní blogy, na kterých se dočtete o současné světové nebo české beletrii, detektivce, thrillerech, historických románech, ale třeba i o literatuře faktu nebo o (populárně) naučné literatuře.

Mám slabost pro minimalistické a přesto designově nápadité obálky. Přiznávám, že často si chci knihu s takovou obálkou přečíst, i když netuším, o co v ní vůbec jde. Obálka knihy Už je tady zas jde ovšem ještě dál - je minimalistická, zajímavá a... a už na první pohled je vám jasné, jaký příběh se pod ní schovává. 

Německý novinář, historik a politolog Timur Vermes si pro svůj první román zvolil skutečně originální námět. Jeho příběh začíná tím, že se v létě roku 2011 kdesi v odlehlé části Berlína probudí Adolf Hitler. Adolf Hitler z masa a kostí, ve své slavné nacistické uniformě. Netuší, jak se tam dostal, a jeho poslední vzpomínky sahají jen po konec druhé světové války. 

Realismus a naturalismus v literatuře 19. století byl pro mě na střední škole vcelku oblíbeným tématem. Dokonce jsem měla štěstí, že jsem si realismus vytáhla i u maturitní zkoušky – s takovým středověkem bych to nejspíš měla mnohem složitější. Na mém seznamu tehdy figurovali Anna Karenina, Vojna a mír, Zločin a trest, Paní Bovaryová, Kulička, Miláček... A také Nana, kterou napsal Emile Zola. 

Tenkrát jsem ji četla ve starším vydání, které jsem objevila v naší městské knihovně. Nakladatelství Omega ovšem v letošním roce připravilo vydání zbrusu nové a navíc s obálkou, která vás uhrane už na první pohled. Co ale od Nany čekat?

Dnešní recenze bude v trochu jiném tónu. Bude osobnější, protože přesně taková je i celá Šťastná kniha. Napsala ji Barbora Šťastná, kterou také můžete znát coby autorku populárního Šťastného blogu. A ne, toho štěstí v předešlém souvětí nebylo moc. Jak by štěstí mohlo být moc?

Barbora Šťastná do Prahy přišla na začátku devadesátých let jako studentka vysoké školy. Teď pracuje jako editorka v Elle a se svými dvěma dcerami a manželem žije na Žižkově. Před několika lety si založila blog, ve kterém píše o svém životě a o tom, že šťastní nemusíme být jen v pátek večer a jednou za rok na dovolené. 

Nečekejte návod ke štěstí, ani sluníčkové povídání o tom, že jestli jsme skvělí lidičkové, tak štěstíčko jednou přijde samo. Šťastná kniha je o tom, jak autorka zkoumá sama sebe, svůj život, okamžiky svého štěstí a hledá způsoby, jak si ho (nejen) do svého žižkovského bytu pustit ještě o něco více.

Pro ty z vás, kteří čtete můj blog, ale svůj vlastní knižní blog dosud nemáte, jsem sepsala pár důvodů, proč byste to podle mě s knižním blogováním mohli zkusit. 

Budu ale ráda, když si tento článek přečtou i moji blogerští kolegové. Napište mi prosím, jestli se mnou souhlasíte, a doplňte třeba i další důvody, na které jsem zapomněla. ;)

Na jednu stranu se může zdát, že je knižních blogů hodně. Když před pár týdny Albatros oznámil, že hledá knižní blogery, už druhý den se jim prý ozvalo přes sto(!) zájemců. Na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že většina knižních blogerů jsou v současné době dospívající slečny, které čtou - jak jinak - romány pro dospívající slečny. 

Nic proti tomu, ani já jsem ve třinácti nečetla Vojnu a mír, nicméně blogů o "vyspělejší" literatuře najdete jen maličko. 

Jsme tu osamělí, no vážně! 

Přidejte se k nám! ;)

V dnešní době se zdá, že umění a věda jsou naprosto protichůdné a neslučitelné věci. Zatímco vědci jsou vnímáni jako představitelé chladné racionality, uznávající pouze nezpochybnitelná fakta podložená exaktně ověřitelnými důkazy, umělci a filozofové jako kdyby stáli na "druhém břehu". Přitom, když se nad tím zamyslíte, objektem jejich zájmu je tatáž věc: zkoumání člověka, světa a vesmíru kolem nás.

John D. Barrow, britský kosmolog, matematik, teoretický fyzik (ale rovněž i spisovatel a dramatik), se rozhodl ve své populárně naučné knize Vesmír plný umění poukázat na to, že umělci a vědci od prvopočátku směřují za stejným cílem a že  dnešní "rozštěpené" pojetí nesvědčí žádnému z nich, natožpak nezapojené veřejnosti, která v současné době není schopna porozumět ani umění, ani vědě.

Britský spisovatel Simon Mawer se v našich končinách proslavil především románem Skleněný pokoj (Kniha Zlín, 2009), který popisuje osud světově proslulé brněnské vily Tugendhat a jejích obyvatel. Nakladatelství Kniha Zlín se po jeho vydání pustilo i do dalších Mawerových knih a letos v říjnu na Velký knižní čtvrtek představilo jeho již pátý román Pád (v originále The Fall, 2003). 

Knihkupectví jsou magická místa už sama o sobě: všude samé voňavé knihy ukrývající spousty příběhů, znalostí a historie - a přitom jsou všechny jen na dosah ruky (a naší peněženky). Sanfranciské Nonstop knihkupectví pana Penumbry, ve kterém hlavní hrdina románu začíná pracovat jako noční prodavač, je však očividně záhadnější a tajuplnější než kterékoli jiné knihkupectví na světě.

Kniha Nonstop knihkupectví pana Penumbry se v loňském roce stala jedním z amerických bestsellerů. Její autor Robin Sloan, ekonom a specialista v médiích (mimo jiné i v Twitteru), ji nejprve vydal pouze jako povídku a navíc jen elektronicky. Měla ale takový úspěch, že se ji rozhodl přepracovat v rozsáhlejší román a dodat jí i tištěnou podobu, jejíž obálka je navíc označována za jednu z nejzajímavějších roku 2012 - americké vydání knihy dokonce i svítí ve tmě. Česká obálka nakladatelství Host sice fluerescentní barvou opatřena není, ale přesto si pochvalu zaslouží: použití zdánlivě nečitelných nápisů na obálce i uvnitř knihy byl rozhodně zajímavý nápad.

Buzíčci. Ten název přitáhne váš pohled, aniž byste vlastně chtěli. Při bližším prozkoumání knihy zjistíte, že je to sbírka povídek od českého autora a že skvělá obálka i typografie jsou dílem Martina Peciny. Vypadá to na provokativní čtení, ale anotace i prostý fakt, že knihu vydalo nakladatelství Host, slibují, že slovo provokativní tentokrát nebude synonymem pro laciný. 

Do této knihy jsem se tedy pouštěla s jedinou otázkou: jsou Buzíčci další ukázkou touhy po senzaci, nebo kvalitním literárním dílem?

Představte si, že vaše duše je krajina a že každý váš skutek rozhoduje o tom, jak to na ní ve výsledku vypadá - jestli je to krajina pustá a znetvořená, nebo plná krásy a života. Jedná se o abstraktní krajinu kdesi daleko a  zároveň v nás, v bezčasí a zároveň právě v této chvíli. A teď si představte, že se jednoho dne fyzicky ocitnete přímo v ní, a vydáte se tak na objevitelskou cestu po vlastní duši.


Kanadský spisovatel William Paul Young v posledních letech proslul svým "neplánovaným" bestsellerem Chatrč, který původně napsal jen pro své děti a blízké přátele, aby jim přiblížil svou představu o křesťanské víře v Boha. Jenže poutavá novela nakonec oslovila miliony lidí (na obálce dokonce stojí, že se prodalo 18 milionů výtisků), a autor se tedy brzy pustil do psaní dalšího díla, románu Křižovatky, který v češtině vydal Knižní klub.

a zvyšte svou šanci na úspěch

V nakladatelství Jan Melvil Publishing před pár týdny vyšla kniha Začněte s proč. Její autor Simon Sinek v ní radí, jak vybudovat úspěšnou firmu a získat věrné zákazníky. Alespoň tak kniha působí na první pohled. Pokud se ale dostanete hlouběji, dojde vám, že může vnést inspiraci do jakéhokoli projektu, do kterého se pouštíte. Její hlavní myšlenku totiž můžeme aplikovat v podstatě na veškeré naše jednání, a udávat mu tak správný směr.

Pro někoho největší zlo dnešní doby, pro jiného nezbytná součást dnešního světa. Sociální sítě nám sice mnohdy zbytečně kradou čas, ale na druhou stranu se díky nim dozvídáme spoustu cenných informací, ke kterým bychom se jinak nikdy nemohli dostat. Mé čtyři nejoblíbenější jsou Facebook, Twitter, Instagram a Pinterest, přestože se třemi z nich pracuji jen krátce. Vpravo na ně pomocí ikonek trvale odkazuji, ale žádný bližší pohled jsem čtenářům zatím nenabídla. Pouštím se tedy do toho teď. 

Ve srovnání s ostatními mám followerů, fanoušků či odběratelů vlastně jen pomálu. Přesto mě ale ta čísla těší, protože každý z vás má pro mě určitou cenu. Nejde přece o počty, ale o to, že s vámi mohu komunikovat a vy zase se mnou. Nebo se pletu? 

(Ehm, ale když mě začnete sledovat, zlobit se nebudu... ツ )

Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise. Knihy, oblečení, šperky atd. Ano, takto zní celý název knihy, na kterou zde dnes píši recenzi. Kromě názvu aukce se na přední straně obálky této zelené brožury nachází ještě datum aukce (na sv. Valentýna roku 2009) a jméno pořadatele, tedy Aukční síň Strachan & Quinn. A pochopitelně nemohu opomenout ani dvě figurky pudlíků, jakožto malou ochutnávku obsahu.

Ehm, něco nám tu nehraje, že?

Máme tady před sebou brožuru o sto pětatřiceti stranách, které jsou zaplněné fotografiemi položek již proběhlé aukce. Při zběžném prolistování na nás z knihy vykukují nejrůznější fotky knih, oblečení, váziček, cédéček, usušených květin, osobních fotografií, popsaných papírů, starých vstupenek… Dokonce je tu každá položka i předběžně ohodnocena příslušným počtem USD. Jednoznačně se jedná o aukční katalog, o tom nemůže být pochyb.

Co ale může kohokoli vést k tomu, aby si dobrovolně pořídil a pročítal nějaký starý aukční katalog? V tom musí být něco víc! A po přečtení říkám ano, něco navíc v tom opravdu najdete.

Mám v podstatě dva okruhy svých zájmů. Koníčků. Talentů, pokud to hodně nafoukneme a přitáhneme za vlasy. Jeden z nich je jasný, protože právě na něm stojí tenhle blog: literatura, knihy, psaní článků, tvůrčí psaní a tak trochu i filozofování, protože to s tím nevyhnutelně souvisí. Ale mé druhé velké "hobby" je pro mě stejně důležité, jenže jsem mu tady zatím nedala moc prostoru. Co to tedy dnešním článkem napravit?

Začnu úplně od začátku.

Pamatuji si, že kreslení a malování mě zaujalo už ve školce. Byla jsem vždycky spíš takové to nesmělé a zakřiknuté dítě, ale když jsem vzala do ruky pastelky nebo štětec, najednou jsem ožila a veškeré pochybnosti šly stranou. Navíc, ačkoli jsem povahou spíš introvert, vzpomínám si, že obdiv kamarádek, které jsem učila kreslit princezny, koníčky a pejsky, jsem si tehdy vcelku vychutnávala. ;)

Než přijde nějaký pořádný článek, mám tu pár informací, abyste vy, moji milí čtenáři, byli trochu v obraze. 

V příštích týdnech nebudu mít z řady důvodů čas na to, abych načítala "materiál" na recenze a další knižní články. Proto víc než kdy dřív využiji slůvka "nejen" v názvu svého Nejen knižního blogu a objeví se tu sem tam nějaký ten osobní článek a také po delší době i fotografie. Po nějakém čase jsem totiž oprášila svůj fotoaparát a kamarádům nafotila pár portrétů. Překvapivě mi po jejich zveřejnění na facebooku začaly chodit prosby o další focení, dokonce i za peníze, takže občasný relax s výdělkem mám nejspíš zajištěný. ;-)

K létu nepatří jen slunce a relax u vody, ale také pořádné bouřky a prudké deště. Když kolem vás burácejí hromy a létají blesky, je nejlepší odpojit televizi a počítač, rozsvítit si lampičku a začíst se do nějakého děsuplného příběhu. Zážitek zaručen! Já měla to štěstí, že při bouřkách, které se tu prohnaly v uplynulých dnech, jsem četla Marinu od Carlose Ruize Zafóna, kterou mi k recenzi zaslalo nakladatelství CooBoo. A nutno uznat, že ta je do takového počasí jako dělaná.

Hlavní postavou románu Marina je mladý student Oskar, který v Barceloně bydlí na internátu, a celý příběh je nám odvyprávěn právě jeho slovy. Jeho prostřednictvím se ocitáme v Barceloně roku 1980, kdy Oskar na jedné ze svých četných procházek po čtvrti Sarriá vstoupí do starého zpustlého domu, který v první chvíli považuje za opuštěný. Jenže v domě někdo bydlí a setkání s jeho obyvateli Oskarovi obrátí život vzhůru nohama. Seznamuje se s překrásnou dívkou Marinou, se kterou při toulkách po Barceloně narazí na podezřelá tajemství a záhady, které je potřeba rozluštit, a přitom jednou z největších záhad příběhu je právě ona.

Další příběh v robinsonském stylu, napadne vás, když si přečtete anotaci nově vydaného románu Na ostrově od T. G. Gravesové. Ztroskotání na tropickém ostrově, který je odříznutý od světa, snaha přežít, podivná přátelství i nekonečná touha po domově - to vše tu bylo už nesčetněkrát, Robinsonem z 18. století počínaje a třeba seriálovým The Lost konče. Má vůbec další robinsonský příběh co nabídnout?

Jostein Gaarder je známý norský spisovatel, který se v devadesátých letech po celém světě proslavil oceňovaným románem Sofiin svět. Dokázal v něm zkombinovat hluboké filozofické myšlenky a zajímavý děj takovým způsobem, že se do knihy ponořili nejen školáci, pro které byl Sofiin svět nejspíš určen, ale především i jejich rodiče.

Kniha Hrad v Pyrenejích bez přebalu (protože tak se mi líbí mnohem víc)

(aneb i láska ke knihám má tisíce podob)

Když v ruce držíme otevřenou knihu, tak kromě toho, že čteme text a necháváme k sobě promlouvat jeho obsah, naprosto nepopiratelně děláme i řadu dalších věcí. Například sedíme u stolu, ležíme v posteli, nebo možná stojíme v přeplněné tramvaji. Jsme buď v naprostém klidu a osamění, nebo čteme i v hlučné školní jídelně u oběda. Knihu držíme buď opatrně, abychom ji neponičili, nebo si bezmyšlenkovitě pohráváme s jejími růžky, protože hrátky s papírem zkrátka milujeme.

Kromě toho, že čteme, děláme tedy vlastně spousty dalších věcí.

Je ale zajímavé, že každý čte trochu jinak. Všichni máme nějaké své vlastní čtenářské návyky a dost často si je ani neuvědomujeme. Vtipné navíc bývá pozorovat, jak někteří bývají udiveni (ba dokonce přímo pobouřeni) tím, že se ke knihám někdo chová jinak než oni.

Přestěhovat se do cizí země není nikdy jednoduché. Než se dostatečně asimilujete mezi místní domorodce, nejspíš prožijete nejedno trapné nedorozumění. Budete si totiž plést slova, mít jiné návyky a lecčemu zkrátka neporozumíte. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav.

A právě ze všech těchto krystalizujících "kulturních rozdílů" těží anglický spisovatel Stephen Clarke ve svých humoristických románech, které píše o ryze anglickém Paulu Westovi a také o nesnázích, které ho provázejí jinak nádhernou Paříži.

Pod názvem Faktor Merde vyšel letos na jaře v nakladatelství Plus již pátý díl tohoto pařížského dobrodružství. Příběh Paula Westa je tedy populární už nějaký ten pátek (první díl Merde! Rok v Paříži u nás vyšel už v roce 2007) a ještě větší pozornosti se těšil v uplynulých měsících, kdy autor Stephen Clarke společně s českým projektem Listování vyrazil po České republice a představoval svou knihu.

Léto je období, kdy nějaký ten román přečte i člověk, který obvykle knihu neotevře, jak je rok dlouhý. Slunění na pláži nebo na zahradě je totiž ke čtení jak dělané. A když náhodou venku řádí hromy a blesky, není nic příjemnějšího, než si sednout do křesla a za zvuků bubnujících kapek se začíst do velkolepého příběhu. 

V těchhle pohodových chvilkách se ale málokomu chce číst náročnější kousky (ty si necháme na dlouhé zimní večery, dobře?), ale uznejme, že ani braková literatura není tou ideální variantou... U jakých knih si ale odpočinout a zároveň "nezanevřít na kvalitu"? V následujícím článku vám dávám několik tipů.

zdroj obrázku: http://coooney-island-queen.tumblr.com

Minulý týden v nakladatelství Rybka Publishers vyšla kniha Muži to rádi oblé, která mě hned zaujala svou základní myšlenkou: jak je možné, že předchozích osmdesát tisíc pokolení vášnivě obdivovalo oblé ženské křivky, zatímco několik posledních generací udělalo z ženských tvarů tabu? Jak je možné, že stačilo pár módních návrhářů, časopisů pro ženy a výrobců oblečení a veškeré pojetí krásy uplynulých tisíciletí vzalo za své?

Tyto a další otázky si v knize pokládá světoznámý francouzský dietolog Pierre Dukan. Zní vám to jméno povědomě?

Možná jste slyšeli o tzv. Dukanově dietě, kterou má na svědomí taktéž tento lékař a nutriční specialista a kterou, kromě jiných celebrit, prý zkoušela i všemi sledovaná Kate Middleton před královskou svatbou. 

Venku je tak nádherně, že je čiré utrpení zůstávat doma. Včera jsem se zkoušela učit na zahradě -  spojit příjemné s užitečným - vzala jsem si tedy sluneční brýle, vytáhla si zahradní křesílko, připravila si sešit, výpisky z přednášek, psací potřeby a... Přečetla jsem si asi tak jednu desetinu z toho, co jsem si naplánovala. Zbytek času jsem  totiž sledovala načechrané mraky plující po jasně modré obloze, vlaštovky marně hledající nějaký koutek pro nové hnízdo, nebo jsem se jen tak se zavřenýma očima vyhřívala na sluníčku, zatímco vedle mě chrápal pes. Ráj na zemi.

Ne, učení venku letos nějak nefunguje. A proto jsem teď zalezlá v pokoji a závistivě se dívám z okna na zářivě zelenou trávu, která po těch deštích vypadá jak někde v Irsku, poslouchám všechno to prozpěvující si ptactvo a při tom se snažím dostat si do hlavy, jak Hausenblas kdysi dávno definoval pojem komunikát. 

Cestování budiž povýšeno z kategorie běžného lidského konání do kategorie umění! Alain de Botton, autor této esejistické knihy a také řady dalších (u nás zatím vyšlo: Architektura štěstí, Útěcha z filozofie, Náboženství pro ateisty, vše v nakladatelství Kniha Zlín), totiž cestování staví na piedestal vedle takových velikánů, jakými jsou třeba literatura, malířství i hudba. Cestování si podle něj od každého bere trochu a ještě něco přináší navíc.

Zda tomu tak opravdu je, to je otázka, na kterou zřejmě neexistuje jednoznačná odpověď. Pro cestovatele je cestování jistě tou nejvyšší formou umění, avšak jedince nejraději sedícího na své vlastní židli byste o tomto názoru přesvědčovali jen těžko. Kniha Umění cestovat ale ukazuje důvody, které autora knihy, tedy jednoho očividně vzdělaného a zcestovalého člověka, k tomuto názoru přivedly.

(a skoncujte s prokrastinací)

Každý občas odkládá nějakou tu nepříjemnost na později. Nejdřív si pustí film a teprve pak umyje nádobí. Nejdřív se podívá na sociální sítě a až potom se pustí do práce. Je to přirozená věc a pokud máme takové tendence jen občas, nic se neděje. Problém nastává tehdy, když se z odkládání stane pravidlo. Když před sebou hrneme povinnosti, které se nabalují jedna na druhou, a my s tím přesto nic neděláme.
A je nám z toho na nic, ale nemůžeme si pomoci. 

V květnu letošního roku vyšla v nakladatelství Jan Melvil Publishing kniha, která říká, že s tímto problémem jde přece jen něco udělat. Kniha Konec prokrastinace: jak přestat odkládat a začít žít naplno od Petra Ludwiga totiž slibuje, že díky ní skončíte s prokrastinací a dokonce se zbavíte i mnohých dalších zlozvyků, které vám brání prožít svůj život naplno. A to je lákavá nabídka, že?

Po Jiřím Hájíčkovi, o kterém byl první díl ze seriálu článků o současných českých spisovatelích, přicházím s další výraznou postavou na našem literárním poli, se spisovatelkou Terezou Boučkovou, které nedávno vyšla nová kniha Šíleně smutné povídky. A právě při psaní její recenze jsem se rozhodla, že další díl seriálu bude patřit jen jí.

Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a  jiné delší prózy - kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají - krátké, minimalisticky psané povídky.

Knihu Šíleně smutné povídky tvoří třináct krátkých příběhů. Všechny spojuje především jediné - mezilidské vztahy. Komplikované, krásné i zničující, zasazené do skutečných životů skutečných lidí. Název tak vcelku přesně odpovídá vyznění celé sbírky - je v ní smutek, někdy dokonce šílený smutek, ale tak jako šíleně smutná princezna za černým závojem schovávala úsměv, i v Šíleně smutných povídkách nacházíme náznaky veselí, podivných paradoxů i sarkasmu.

Už jen ty první dva odstavce - i kdyby byly to jediné, co se Nabokovovi na Lolitě podařilo - tento román  vyšvihnou o příčku nad průměr. Jenže pak se začne odvíjet samotný děj, téma celého příběhu, po kterém se do té doby jen málokdo odvážil sáhnout (a když už, tak v naprosto jiném světle), a Lolita ve své jedné punčošce šplhá opět o několik příček výše.

Páteční odpoledne pro mě bylo ve znamení Světa knihy, každoročně pořádaného pražského knižního veletrhu a svátku všech knihomilů. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem se zapojila do onoho bzučivého mumraje knih, návštěvníků, pořadatelů i spisovatelů a do světa obyčejných smrtelníků jsem se vrátila až kolem páté odpoledne.

V první řadě jsem si chtěla projít všechny stánky. Nejvíc těch, které mě zajímaly, bylo natěsnáno - tak jako v předchozích ročnících - v levém křídle holešovického výstaviště. Pod stanovou střechou a neustále se točícími vrtulemi větráků byly natěsnány tisícovky knížek, až z toho oči přecházely. Zaujala mě spousta nových titulů, ale nakonec jsem se udržela a pořídila si jen ty, které jsem si už dopředu naplánovala. Ale stálo mě to spoustu sebeovládání, to mi věřte.

Právě jsem dočetla knihu od Susan Cainové. Jmenuje se Ticho a navzdory svému názvu i vzhledu obálky, který působí dost dramaticky, se nejedná o žádný thriller, ale o literaturu, kterou v knihkupectví najdete v oddělení psychologie. Podtitul této knihy totiž zní Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit.

Jedná se o velmi populární a v podstatě i průlomové dílo, které bylo přeloženo do více než 30 jazyků, a o jeho obsahu se diskutuje v řadě světových médií. U nás kniha vyšla v prosinci loňského roku v nakladatelství Jan Melvil Publishing.



Já jsem se o Tichu dozvěděla teprve nedávno, a to když jsem si pustila jedno video na TED.com, ve kterém Susan Cainová mluví o své knize a o tom, proč cítila potřebu ji napsat. To video mě přímo nadchlo a po chvilce pátrání jsem zjistila, že kniha Quiet, o které hovoří, vyšla už i v českém překladu. Samozřejmě, že jsem si knihu hned šla koupit a pustila se do čtení.

Před časem jsem přečetla jednu zajímavou knihu. Jmenovala se Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli a napsal ji Pierre Bayard. Byla to tenká brožura, plná nadneseného humoru a ve své podstatě i lásky ke čtení - vyšla před dvěma lety v nakladatelství Host a tehdy se o ní dost mluvilo. Doporučuji ji každému, kdo někdy musel přečíst víc knih, než je v jeho silách.

Dnes tu ale nebudu mluvit o ní, ale o jedné z jejích hlavních myšlenek: co to vlastně znamená "přečíst knihu"?

Přečti milión knih!

Kdybych byla odvážná a kdyby mě tu nic nedrželo (jako milující a milovaný přítel, rodina, přátelé a studium), sbalila bych si jeden kufr plný šatů a druhý kufr plný knížek a odstěhovala se do malého přímořského městečka na jihu Itálie. 

Itálie je totiž mé druhé já. Samozřejmě ji mám trochu zidealizovanou, ale ze všech mých četných návštěv jsem se vracela se stejným pocitem, jako kdybych strávila pár nádherných týdnů se svou nejlepší přítelkyní. Jistě, má své problémy. Navíc jí v poslední době zrovna nevycházejí finance a někdy je dost ukřičená, což mi občas leze na nervy... Ale nad svými přáteli přece občas přivíráme oči.

O Jane Austenové píši a mluvím jako o jedné ze svých nejoblíbenějších spisovatelek, ale ještě jsem jí nevěnovala žádný článek! Dnešním článkem se tento nedostatek pokusím napravit. Povím vám tu, jak jsem se k Jane Austenové dostala, proč se mi líbí a proč by se mohla líbit i vám. Povím vám, komu ji doporučuji a komu ne. Ale ať se vám Jane Austenová líbí či nikoli, znát byste ji měli všichni! Vždyť je to klasika! :-)

Už od vydání posledního dílu potterovské ságy se spekulovalo o tom, co Rowlingová napíše příště. Další příběhy z kouzelnického světa? Nebo snad úplně nový dobrodružný příběh pro dětského čtenáře? Konec všem dohadům nastal loni, když ve Velké Británii s velkou slávou vyšlo Prázdné místo (The Casual Vacancy). Že ovšem další knihou J. K. Rowlingové bude sociálně kritický román, odhadoval nejspíš jen málokdo. 

Prázdné místo na svých 544 stranách vypráví příběh, který se odehrává v malebném fiktivním městečku Pagford a přilehlém okolí. Někteří jeho občané vám ihned připomenou staré známé: strýčka Vernona, tetu Petunii a jejich  až odporně mudlovské maloměšťáctví. Tentokrát však v příběhu vůbec nepůjde o útrapy dospívajícího kouzelníka, ale o realistický - a místy až naturalistický - pohled na současnou společnost. 

Je skvělé, že už začíná být teplo. Sice mě na jednu stranu štve, že se tolik nechávám ovlivňovat tím, jak je zrovna venku (protože je to v podstatě úplně nelogické a nedůležité!), ale zkrátka nic mi tak snadno nezlepší náladu jako procházka po konečně sluncem ozářeném městě nebo zelenající se přírodě. A vůbec, mé pocity mají právo být iracionální! :-)

Včerejšek byl optimistický den. Kolem poledne jsem procházela Václavským náměstím (a jako obvykle jsem si nemohla pomoci a nohy mě zatáhly do Domu knihy!), koupila jsem si knihu Martina Peciny Knihy a typografie, po které se mlsně dívám už několik měsíců, a pokračovala jsem v cestě směrem od "koně" dolů. Najednou proti mě začalo chodit čím dál tím víc lidí s květinami. Zvláštní. Čím víc jich bylo, tím víc mi bylo jasné, že se tu někde rozdává něco zadarmo.

A najednou jsem v ruce měla rozkvetlý petrklíč v květináčku i já. O2 totiž vítalo jaro, jak znělo náměstím. Samozřejmě se za tím skrývala prachsprostá reklamní promo akce, protože O2 právě spustilo "tarifovou revoluci". Navíc to pro ně nemohlo vyjít ani moc draho, protože ve zprávách i v novinách už několik týdnů slyšíme lamentace prodejců, že jarní květiny kvůli chladnému počasí nikdo nekupuje. 

Cormac McCarthy, často označovaný za jednoho z nejvýznamnějších romanopisců současnosti, v roce 2006 vydal knihu The Sunset Limited: A Novel in Dramatic form. Tento "román v dramatické formě" letos vychází i v českém překladu pod jménem Vlak Sunset Limited a stojí za povšimnutí hned z několika důvodů.

Román původně vznikl jako divadelní hra, která se hrála v roce 2006 s velkým úspěchem na Broadwayi, a jak už samotný podtitul knihy napovídá, dramatická forma se nakonec promítla i do knižní podoby díla. Ve srovnání s předchozími McCarthyho romány působí Vlak Sunset Limited jako velmi experimentální a netradičně pojatá práce, která sice těží ze stejných témat a základních lidských otázek, nicméně právě svou formou je pojímá odlišněji, minimalističtěji.

Román Vlak Sunset Limited totiž není nic než dialog mezi dvěma stárnoucími muži. Celý děj románu se odehrává ve stroze zařízeném městském bytě, kde spolu u stolu sedí dva naprosto odlišní muži. Pan Bílý, nihilisticky založený profesor humanitních věd, který se právě chystal skočit pod vlak, a pan Černý, který jej při tom zastavil a následně odvedl do svého bytu. Oba dva z nich jsou představiteli dvou přímo extrémních přístupů - absolutní skepse a nihilismus proti víře v boha a v dobro, ukrývající se v lidech.

Už pár dní chci napsat nějaký článek, ale inspirace žádná nepřichází. Nechci tu lamentovat nad nepřicházejícím jarem a zasněženými Velikonocemi (které navíc byly vcelku fajn, jen pro příště nesmím vypít tolik vína). 

Ale... ale...

Já už nechci ty zimní boty ani vidět!

A tak tu mám alespoň tuhle čmáranici. Vznikla včera večer, zatímco jsem se přesvědčovala, že bych měla pracovat. 

Bylo by ideální řešení, nemyslíte?

(Pro zobrazení v plné velikosti si obrázek otevřete v novém okně.)

Madeleine Albrightovou, autorku dnešní recenzované knihy, určitě není třeba představovat. Poté, co vypršel její mandát ministryně zahraničí Spojených států, vedle mnoha dalších aktivit napsala i několik knih, většinou memoárů,  osobních i politických. Její zatím poslední knihou, která v USA vyšla jen krátce před českým vydáním, je právě Pražská zima s podtitulem Osobní příběh o paměti, Československu a válce, 1937-1948.

Pražskou zimu od Madeleine Albrightové jsem dostala od rodičů k Vánocům. Začala jsem ji číst někdy kolem Silvestra a skončila jsem až teď, po třech měsících. Jednak to bylo kvůli její obsáhlosti - no uznejte, 450 stran při neobvykle velkém formátu, to za večer přečte jen málokdo. A jednak je to kniha, která potřebuje dozrávat ve vaší mysli. Obsahuje spousty informací a myšlenek, které vyžadují prostor a čas, už jen proto, abyste si je zapamatovali a uvědomili si jejich hodnotu.

Madeleine Albrightová (rozená Marie Jana Körbelová) se narodila v Praze roku 1937 a kniha líčí prvních jedenáct let jejího života. Kromě osobních vzpomínek, které jsou pochopitelně ovlivněny dětským vnímáním světa, autorka popisuje veškeré důležité události a celkový politický vývoj na mapě Evropy a zvláště jejího rodného Československa. 

Před dlouhou a dlouhou dobou jsem psala recenzi na epistolární román Dobrý proti severáku, od rakouského spisovatele Daniela Glattauera. Bylo radost tu knihu číst a ve svém hodnocení jsem se s tím netajila. Málokterý román, který je zaměřený čistě jen na romantickou zápletku, si dokáže udržet svou kvalitu a nezabřednout do kýče červených knihoven. Dobrý proti severáku je zábavný román, který je vystavěný na zajímavém konceptu - na e-mailové korespondenci lidí, kteří se nikdy neviděli. 

Příběh psycholingvisty Lea a webdesignerky Emmi zaujal literární kritiky i čtenáře tak moc, že autorovi přicházely desítky rozhořčených žádostí o sepsání nějakého pokračování. Emmi a Leo prý nedostali takový konec, jaký si zasloužili. A tak se Daniel Glattauer, ve snaze potěšit svého čtenáře (a možná se ještě jednou svézt na vlně úspěchu svého prvního románu), pustil do psaní Každé sedmé vlny.

Změnu designu jsem plánovala už od chvíle, co jsem se na blogspot na začátku ledna přesunula z blog.cz. Layout, který jsem tu doposud měla, se mi sice líbil, ale bohužel se líbil i mnohým dalším, kteří si jej stejně jako já stáhli a nainstalovali. A potkávat další blogery ve stejných kabátcích? To si raději ušiji svůj vlastní! :-)

Nejvíc času jsem kvůli tomu strávila ve Photoshopu, protože jsem zkoušela pořád nové a nové varianty a neměla jsem žádnou konkrétní představu. Chtěla jsem, aby ten design byl jednoduchý, bez zbytečných efektů, ale ne nudný, spíše hravý a nejlépe inspirovaný troškou vintage stylu, který se mi líbí. Nakonec bylo potřeba ještě všechno přetavit do CSS a HTML, což mě vcelku bavilo, ale zároveň musím uznat, že jsem toho už od dob, kdy jsem vytvářela layouty ke stažení, spoustu pozapomněla.

Hlavní hrdinou tohoto autobiograficky laděného románu, zasazeného do časů padesátých let minulého století, je jedenáctiletý Michael. Známí jeho rodičů jej zavezou do přístavu k zaoceánskému parníku Oronsay, se kterým má během následujících týdnů plout přes moře a oceány. Z krajiny svého dětství, tropicky krásné Srí Lanky, až do pošmourné Anglie, kde jej očekávají jeho rodiče, které ovšem už několik let téměř nezná. 

Michael Ondaatje, kanadský prozaik srílanského původu, kterého můžete znát např. jako autora Anglického pacienta, v závěru knihy zdůrazňuje, že jeho prozatím poslední román je pouhou fikcí. Jenže nejedna skutečnost popsaná v knize naznačuje, že jeho vlastní životní osudy mu byly velkým zdrojem inspirace a že se svým čtenářem hraje jakousi hru na pravdu. 

Roboti, kteří se snaží ovládnout lidstvo, jsou zkrátka tématem, které ze světové sci-fi literatury jen tak nevymizí. Vize, kterou poprvé v roce 1920 v dramatu R.U.R. nastínil Karel Čapek, se s rozvíjejícím se robotickým inženýrstvím zdá být každým rokem méně utopická. Umělá inteligence se dnes stává realitou a člověk je moderními technologiemi obklopován na každém kroku.

Co se ale stane, když umělá inteligence (tedy program schopný samostatného myšlení, učení i sebezdokonalování) obrátí všechny tyto moderní vymoženosti, které si člověk sám sestrojil, proti němu samému? Má živoucí tvor ve své křehké lidské schránce proti chladnému a dokonalému stroji vůbec nějakou šanci?

Nepříjemné zážitky většinou nechodí samy, zato hezky ruku v ruce, po skupinkách. A jedna taková mě pronásledovala téměř celý uplynulý týden. Nejenže jsem po příchodu do svého (několik týdnů neobývaného) pražského pokoje objevila nevítané vetřelce biologického původu, ale také se mi porouchal notebook, stála jsem hodinovou cestu v přeplněném autobuse, při placení v obchodě jsem zjistila, že jsem si zapomněla peněženku, všude byl jen špinavý sníh, louže, zima, vítr, elektrizující vlasy a vztek, pochybnosti a výčitky svědomí.

Nakonec se všechno vyřešilo. Vyříkalo.

Pochyby jsou dobré v tom, že nám bez jindy nasazených růžových brýlí ukazují, jak nás naše zajeté koleje  třeba vůbec nevedou tím správným směrem.

Jak ve své pohodlné každodennosti zapomínáme na něco, co pro nás dřív bylo tak důležité.

A tak jsem si připravila papír a tužku a po třech letech jsem trávila část odpoledne tím, že jsem si kreslila. Jen tak. Pro radost. Bez jakýchkoli ambicí, plánů i bez účelu. 

Skoro už jsem zapomněla, jaké to vlastně je!

Nakonec ze všeho toho čmárání i něco malého vzniklo. Není to dokonalé a možná v tom všichni uvidí jen 9 různobarevných psů. Ale přesto jsem s tím spokojená. :-) 

Pro lepší zobrazení klikněte na obrázek.

A jak vy přežíváte své špatné dny? Nebo snad žádné nemáte? 

Právě jsem dokončila zápis předmětů na letní semestr a naštěstí se mi podařilo zapsat si všechno, co jsem chtěla - školní týden mi bude začínat v pondělí v 10:50 a končit ve čtvrtek v 15:40. To nezní špatně. 

Popravdě už se na Prahu těším. Během zkouškového jsem totiž u nás doma na vesnici, kde mám klid na učení a pohodlí, protože nemusím věčně řešit existenční otázky typu "Neměla bych si náhodou koupit něco k jídlu?" a "Co dělat, když mi došel kondicionér?". Ale po měsíci a půl už si připadám téměř srostlá se svou postelí, v noci v ní spím, přes den se z ní stává můj gauč, venku je buď bláto nebo sníh, a tak jsou mé oblíbené procházky po okolí záležitostí až příštích měsíců. 

Jsou příběhy, jejichž postavy vás v myšlenkách doprovázejí i poté, co knihu definitivně zaklapnete a najdete jí místo ve své knihovničce. Jsou tak skutečné i neskutečné zároveň. Ačkoli základní osu románu Skleněný pokoj tvoří vila Landauer, jejímž předobrazem byla známá brněnská vila Tugendhat, jeho základním těžištěm jsou lidské osudy, které jsou s tímto neobvyklým prostorem propleteny.

Britský spisovatel a biolog Simon Mawer poprvé navštívil Brno v devadesátých letech, když sháněl materiál pro svou tehdejší knihu. Prohlídka vily Tugendhat, která je celosvětově považována za jednu z nejzdařilejších ukázek funkcionalimu 20. let, jej zaujala do té míry, že se rozhodl převést její příběh do románu. Nicméně už na prvních stránkách knihy upozorňuje čtenáře, že mnohé z knihy je pouhá fikce, a proto také místo slova Brno volí neurčité označení město a jméno vily i jejích původních majitelů změnil  na Landauer.