Roboti, kteří se snaží ovládnout lidstvo, jsou zkrátka tématem, které ze světové sci-fi literatury jen tak nevymizí. Vize, kterou poprvé v roce 1920 v dramatu R.U.R. nastínil Karel Čapek, se s rozvíjejícím se robotickým inženýrstvím zdá být každým rokem méně utopická. Umělá inteligence se dnes stává realitou a člověk je moderními technologiemi obklopován na každém kroku.

Co se ale stane, když umělá inteligence (tedy program schopný samostatného myšlení, učení i sebezdokonalování) obrátí všechny tyto moderní vymoženosti, které si člověk sám sestrojil, proti němu samému? Má živoucí tvor ve své křehké lidské schránce proti chladnému a dokonalému stroji vůbec nějakou šanci?

Nepříjemné zážitky většinou nechodí samy, zato hezky ruku v ruce, po skupinkách. A jedna taková mě pronásledovala téměř celý uplynulý týden. Nejenže jsem po příchodu do svého (několik týdnů neobývaného) pražského pokoje objevila nevítané vetřelce biologického původu, ale také se mi porouchal notebook, stála jsem hodinovou cestu v přeplněném autobuse, při placení v obchodě jsem zjistila, že jsem si zapomněla peněženku, všude byl jen špinavý sníh, louže, zima, vítr, elektrizující vlasy a vztek, pochybnosti a výčitky svědomí.

Nakonec se všechno vyřešilo. Vyříkalo.

Pochyby jsou dobré v tom, že nám bez jindy nasazených růžových brýlí ukazují, jak nás naše zajeté koleje  třeba vůbec nevedou tím správným směrem.

Jak ve své pohodlné každodennosti zapomínáme na něco, co pro nás dřív bylo tak důležité.

A tak jsem si připravila papír a tužku a po třech letech jsem trávila část odpoledne tím, že jsem si kreslila. Jen tak. Pro radost. Bez jakýchkoli ambicí, plánů i bez účelu. 

Skoro už jsem zapomněla, jaké to vlastně je!

Nakonec ze všeho toho čmárání i něco malého vzniklo. Není to dokonalé a možná v tom všichni uvidí jen 9 různobarevných psů. Ale přesto jsem s tím spokojená. :-) 

Pro lepší zobrazení klikněte na obrázek.

A jak vy přežíváte své špatné dny? Nebo snad žádné nemáte? 

Právě jsem dokončila zápis předmětů na letní semestr a naštěstí se mi podařilo zapsat si všechno, co jsem chtěla - školní týden mi bude začínat v pondělí v 10:50 a končit ve čtvrtek v 15:40. To nezní špatně. 

Popravdě už se na Prahu těším. Během zkouškového jsem totiž u nás doma na vesnici, kde mám klid na učení a pohodlí, protože nemusím věčně řešit existenční otázky typu "Neměla bych si náhodou koupit něco k jídlu?" a "Co dělat, když mi došel kondicionér?". Ale po měsíci a půl už si připadám téměř srostlá se svou postelí, v noci v ní spím, přes den se z ní stává můj gauč, venku je buď bláto nebo sníh, a tak jsou mé oblíbené procházky po okolí záležitostí až příštích měsíců. 

Jsou příběhy, jejichž postavy vás v myšlenkách doprovázejí i poté, co knihu definitivně zaklapnete a najdete jí místo ve své knihovničce. Jsou tak skutečné i neskutečné zároveň. Ačkoli základní osu románu Skleněný pokoj tvoří vila Landauer, jejímž předobrazem byla známá brněnská vila Tugendhat, jeho základním těžištěm jsou lidské osudy, které jsou s tímto neobvyklým prostorem propleteny.

Britský spisovatel a biolog Simon Mawer poprvé navštívil Brno v devadesátých letech, když sháněl materiál pro svou tehdejší knihu. Prohlídka vily Tugendhat, která je celosvětově považována za jednu z nejzdařilejších ukázek funkcionalimu 20. let, jej zaujala do té míry, že se rozhodl převést její příběh do románu. Nicméně už na prvních stránkách knihy upozorňuje čtenáře, že mnohé z knihy je pouhá fikce, a proto také místo slova Brno volí neurčité označení město a jméno vily i jejích původních majitelů změnil  na Landauer. 

Do levého menu jsem doplnila odkaz na Fotogalerii. Co mě k tomu vedlo?

V minulosti jsem několikrát dostala dotaz, jestli nemám své fotky někde přehledně vystavené. Odkazovala jsem vždy buď na svůj osobní facebook nebo blog. Ale ani jedno není úplně ideální prostor - na facebook se mi dostanou jen přátelé, na blogu jsou zase fotografie různě poschovávané v článcích, což je zbytečně složité a už vůbec ne přehledné. Můj bratr, vytvářející fotogalerii v rámci školního předmětu na ČVUT, mě inspiroval, a já proto se rozhodla s tím konečně něco udělat! :-)

Po zkoumání všech možností mi nejlepší připadá právě Tumblr. Je rychlý, jednoduchý, minimalistický a líbí se mi, jak čistě celý ten prostor působí. Oproti obrázkovým sociálním sítím (Deviantart, Flickr, Instagram...) tu mohu mít v popředí pouze fotogalerii, ve které se navíc snadno vyzná i ten, kdo o tumblr.com nikdy neslyšel.

Fotografie budu samozřejmě stále přidávat primárně na tento blog, jen chci, aby je mohl vidět přehledně kdokoli, kdo o to má zájem.