Po Jiřím Hájíčkovi, o kterém byl první díl ze seriálu článků o současných českých spisovatelích, přicházím s další výraznou postavou na našem literárním poli, se spisovatelkou Terezou Boučkovou, které nedávno vyšla nová kniha Šíleně smutné povídky. A právě při psaní její recenze jsem se rozhodla, že další díl seriálu bude patřit jen jí.

Tereza Boučková se narodila v roce 1957 v Praze jako nejmladší ze tří dětí českého spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny. Po maturitě na Akademickém gymnáziu se opakovaně snažila dostat na pražskou DAMU, ale jakožto dcera disidenta (přestože Pavel Kohout od rodiny odešel) a později i jako signatářka Charty 77 nikdy nedostala šanci. Začala tedy pracovat jako uklízečka a aktivně se zapojila do dění kolem Charty 77. 

První autorčiny publikované prózy začaly vycházet na konci 80. let v samizdatu. Už tehdy se ukázalo že autorčiným hlavním zdrojem inspirace budou její vlastní životní zkušenosti a zážitky. V rozhovorech sice čtenáře upozorňuje, že se jedná o uměleckou tvorbu, nikoli o dokumenty nebo literaturu faktu, ale vysoká míra autobiografie je pro její tvorbu zkrátka typická - a to jak v jejích časných prózách, tak i v románech a povídkách z poslední doby.

---

Indiánský běh oficiálně vyšel v roce 1991 v nakladatelství Fragment, ale v disentu byl publikován už o několik let dříve - v roce 1990 za něj získala Tereza Boučková cenu Jiřího Ortena, která se od roku 1987 každoročně uděluje mladým českým autorům. Autorka o své povídce říká, že poté, co si přečetla otcovu knihu Kde je zakopán pes, chtěla popsat český disent i ze svého vlastního pohledu.

Její kniha byla dobře napsaná a vzbudila velký rozruch - ať už tím, že se v ní dost kriticky zmiňuje o svém vlastním otci, se kterým má dodnes komplikovaný vztah, nebo tím, že kritice neušel ani Václav Havel, který si byl jeden čas velmi blízký s její matkou.

---

Rok kohouta vyšel v roce 2008 a dokonce se stal nejprodávanější českou knihou roku. I tentokrát se Tereza Boučková pustila do ryzí autobiografie, ovšem od jejích prvních vydaných povídek uplynulo téměř dvacet let a mnohé se změnilo. V deníkových zápiscích autorka vypráví příběh o tom, jak probíhal rok, kdy její dva adoptovaní romští synové dorostou až na práh dospělosti, kdy se vymykají kontrole a kdy přes veškerou snahu o vštípení vlastních hodnot zůstávají  adoptivní rodiče nepochopeni.

Složité téma, pro některé jen obtížně přijatelné, nicméně nejedná se o konstrukt a fantasii, ale o skutečně prožité a bolestivé období ženy, která má naštěstí dar, že se ze svých životní zkušeností dokáže vypsat. 

Kromě těchto dvou próz autorka napsala i řadu dalších - např. povídky Křepelice (1993), Když milujete muže (1995), Krákorám (1998), zatím jejím posledním vydaným dílem jsou Šíleně smutné povídky (2013). Vedle románů a povídek jí vyšly i sbírky fejetonů: Jen si tak trochu schnít (2004) a Boží a jiná muka (2010), přičemž poslední ze jmenovaných se  zabývá autorčinou láskou k cyklistice. 

Kromě literární tvorby je Tereza Boučková i úspěšnou scénáristkou a dramatičkou. Napsala námět a scénář filmu Smradi (2002), který byl nominován na sedm Českých lvů (jednou z nominovaných kategorií byl i scénář). I Smradi jsou výrazně autobiografičtí - pojednávají o dětství a výchově adoptovaných romských dětí, tedy o událostech, které dějově předcházejí Roku kohouta. Jejím dalším filmovým dílem byl námět a scénář filmu Zemský ráj to napohled (2007), který vychází z její povídky Indiánský běh.

Tereza Boučková v Uvolněte se, prosím (zdroj: www.ceskatelevize.cz)

TIP: Podívejte se na díl Uvolněte se, prosím, ve kterém si Tereza Boučková povídá s Janem Krausem o své knize Rok kohouta.