Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a  jiné delší prózy - kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají - krátké, minimalisticky psané povídky.

Knihu Šíleně smutné povídky tvoří třináct krátkých příběhů. Všechny spojuje především jediné - mezilidské vztahy. Komplikované, krásné i zničující, zasazené do skutečných životů skutečných lidí. Název tak vcelku přesně odpovídá vyznění celé sbírky - je v ní smutek, někdy dokonce šílený smutek, ale tak jako šíleně smutná princezna za černým závojem schovávala úsměv, i v Šíleně smutných povídkách nacházíme náznaky veselí, podivných paradoxů i sarkasmu.

Některé povídky z této sbírky jsou velmi dojemné - zvlášť poslední povídka Přes most nebo v pořadí devátá povídka Anna - a ukazují životní tragédie, které se ale bohužel běžně stávají. U mnohých povídek až zamrazí, protože se čtenáři může dokonce zdát, že nastavují zrcadlo jim samotným a také příběhům, které vídají kolem sebe. Nevěra, zklamání se v dětech, špatné volby, špatní přátelé, nedorozumění. Témata, se kterými se setkal už každý z nás. 

Ve sbírce jsou ale vedle těchto vážnějších kusů i povídky, které jsou spíše jen  povzdechnutím nad frustracemi, které s sebou život nutně přináší, nad tím, jak naprosté maličkosti mohou ve vztazích způsobit obrovské propasti. Za jedny z nejpovedenějších z tohoto soudku považuji povídky Olok a Mariáš ve třech, kde jsou v obou případech hlavními postavami muži bojující o svá rozpadající se manželství.

Nejdůležitější je ovšem způsob, jakým jsou povídky napsané. Autorčin styl je minimalistický, nepotrpí si na popisech ani na detailním líčení děje. O to víc je každé slovo údernější - někdy i jedinou krátkou větou v závěru povídky dokáže změnit celé vyznění příběhu. Zároveň své postavy jako vypravěč nikdy nesoudí a nehodnotí. Díky úspornému psaní mají povídky rychlé tempo a čtou se snadno, za což ale může i dobře zvládnuté vykonstruování příběhů - autorka vás už po několika větách dokáže vtáhnout do děje. 

Obecně v příbězích se "smutnou tematikou" bývá někdy obtížné vyhnout se přehnaně patetickým scénám, ale musím uznat, že Tereza Boučková na žádném z míst onu tenkou hranici nepřekročila. Naopak v částech, které se tomu začaly byť jen trochu přibližovat, autorka svým hrdinům zasadila další ránu, nebo naopak neočekávaným paradoxem ukázala předcházející problém v úplně novém světle. 

Ačkoli obvykle dávám přednost románům a delším novelám, sbírka Šíleně smutných povídek mě nadchla, přečetla jsem ji jedním dechem a vůbec by mi nevadilo, kdyby povídek bylo ve sbírce ještě více. Tereza Boučková i na malém prostoru a s minimem slov dokázala napsat příběhy, které vás ve své obyčejnosti a všednosti dokážou zasáhnout daleko víc než mnohý rozsáhlejší román. 

Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky

Vydalo nakladatelství Odeon v roce 2013, 128 stran.