Břicho Paříže je součástí velkého románového cyklu Rougon-Macquartové, na kterém Emile Zola (1840–1902) pracoval přes dvacet let svého života. Emile Zola v tomto cyklu zachytil potomky rodu Rougon-Macquartů, kteří se pohybují v nejrůznějších společenských sférách, od politiků a vědců až po horníky. Podtitul celého cyklu koneckonců zní "přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství".

Autor svou dobu zachytil realistickým a místy až naturalistickým pohledem, což mnohé jeho současníky pobuřovalo. Ve světě literatury ho ale právě tento cyklus zařadil mezi největší francouzské spisovatele všech dob.

Břicho Paříže Zola napsal v roce 1873 jako třetí román z cyklu Rougon-Macquartů. Hlavním hrdinou příběhu je Florent, muž středního věku, který se vrací do Paříže po dlouhých letech vyhnanství v Guayaně. Odpykával tam svůj trest za údajnou vraždu mladé dívky, kterou spatřil jen jednou ve svém životě. V utajení se tedy po dlouhých letech strádání vrací do své milované Paříže, která ovšem prošla za ty roky velkou proměnou. Jednou z nejvýraznějších změn jsou obří haly vystavěné v centru Paříže, které slouží jako obrovská tržnice. Mumraj lidí, jídla, peněz... A právě tady díky svým starým známostem Florent začne pracovat rovnou jako inspektor.

Zola se ve v románu drží svého obvyklého stylu - příběh doplňuje častými a dlouhými popisy, díky kterým jsou jeho knihy sice rozvláčnější, než je v současnosti zvykem, ale také tím dnešnímu čtenáři přiblužjí tehdejší dobu o něco důkladněji, uceleněji. V Břichu Paříže se připravte na toulky pestrobarevnou tržnicí, nejrůznějšími pařížskými ulicemi i obchody. 

Nutno také dodat, že Břicho Paříže se mi zdálo méně naturalistické než Nana, jejíž příběh byl také značně dramatičtější než ten Florentův, byť ani on to v životě neměl snadné. 

Na Břichu Paříže jsem si užila obzvláště dvou věcí: psychologie postav a autorovy hry s kontrasty a symbolikou. Charaktery postav tu Zola dokázal zachytit velmi autenticky, ať už se jednalo o hlavní postavy z Florentova okolí, nebo trhovce a další figurky z tržnice. Zola své postavy nedělí na kladné a záporné hrdiny, nečekejte žádné zjednodušené černobílé vidění světa, ale zkaženost i dobro soupeřící v každé z postav - a dobro tentokrát převážně prohrává. 

Na hru se symbolikou autor upozorňuje už názvem svého díla. Břicho Paříže. Význam tohoto spojení slov rezonuje celou knihou. Pocity hladu a prázdnoty zžírající hlavního hrdinu zatímco se s prázdnou kapsou toulá po tržnici plné jídla, to je je přímo děsivý kontrast, který každý hrdinův pocit ještě umocňuje. Místo, na kterém se příběh odehrává, je v tomto románu stejně důležité jako jednotlivé postavy.

Román Břicho Paříže se mi četl o něco snadněji než Nana, kterou - alespoň v počátečních kapitolách - není snadné se prokousat, protože kromě popisů se v ní objevuje i velké množství postav. Břicho Paříže oproti tomu hned zpočátku přichází se zajímavým dějem, který vás vtáhne do příběhu. Román Nana ale brzy začíná jít do extrémů, Nana pozná absolutní vrchol i naprosté dno, takže Zolova rozvláčnost nakonec dostane spád. Břichem Paříže naopak proplujete o dost snadněji, ale také vás nečeká žádné velké drama - čeká vás jen spousta smíšených pocitů a podněty k zamyšlení, což je ale při čtení klasiky účinek určitě žádoucí.

Nedokáži se tedy rozhodnout, které ze Zolových děl se mi líbilo víc. Obálkou jednoznačně Nana, i když obálka Břicha Paříže se nakladatelství Omega také dost povedla. Jestli byste se rádi blíže seznámili s tvorbou jednoho z největších francouzských spisovatelů, doporučuji sáhnout po obou z nich. 

Knihkupectví Dobrovský a nakladatelství Omega děkuji za recenzní výtisk.

www.knihydobrovsky.cz