V dnešní době se zdá, že umění a věda jsou naprosto protichůdné a neslučitelné věci. Zatímco vědci jsou vnímáni jako představitelé chladné racionality, uznávající pouze nezpochybnitelná fakta podložená exaktně ověřitelnými důkazy, umělci a filozofové jako kdyby stáli na "druhém břehu". Přitom, když se nad tím zamyslíte, objektem jejich zájmu je tatáž věc: zkoumání člověka, světa a vesmíru kolem nás.

John D. Barrow, britský kosmolog, matematik, teoretický fyzik (ale rovněž i spisovatel a dramatik), se rozhodl ve své populárně naučné knize Vesmír plný umění poukázat na to, že umělci a vědci od prvopočátku směřují za stejným cílem a že  dnešní "rozštěpené" pojetí nesvědčí žádnému z nich, natožpak nezapojené veřejnosti, která v současné době není schopna porozumět ani umění, ani vědě.

Představte si, že vaše duše je krajina a že každý váš skutek rozhoduje o tom, jak to na ní ve výsledku vypadá - jestli je to krajina pustá a znetvořená, nebo plná krásy a života. Jedná se o abstraktní krajinu kdesi daleko a  zároveň v nás, v bezčasí a zároveň právě v této chvíli. A teď si představte, že se jednoho dne fyzicky ocitnete přímo v ní, a vydáte se tak na objevitelskou cestu po vlastní duši.


Kanadský spisovatel William Paul Young v posledních letech proslul svým "neplánovaným" bestsellerem Chatrč, který původně napsal jen pro své děti a blízké přátele, aby jim přiblížil svou představu o křesťanské víře v Boha. Jenže poutavá novela nakonec oslovila miliony lidí (na obálce dokonce stojí, že se prodalo 18 milionů výtisků), a autor se tedy brzy pustil do psaní dalšího díla, románu Křižovatky, který v češtině vydal Knižní klub.

Jostein Gaarder je známý norský spisovatel, který se v devadesátých letech po celém světě proslavil oceňovaným románem Sofiin svět. Dokázal v něm zkombinovat hluboké filozofické myšlenky a zajímavý děj takovým způsobem, že se do knihy ponořili nejen školáci, pro které byl Sofiin svět nejspíš určen, ale především i jejich rodiče.

Kniha Hrad v Pyrenejích bez přebalu (protože tak se mi líbí mnohem víc)

Cestování budiž povýšeno z kategorie běžného lidského konání do kategorie umění! Alain de Botton, autor této esejistické knihy a také řady dalších (u nás zatím vyšlo: Architektura štěstí, Útěcha z filozofie, Náboženství pro ateisty, vše v nakladatelství Kniha Zlín), totiž cestování staví na piedestal vedle takových velikánů, jakými jsou třeba literatura, malířství i hudba. Cestování si podle něj od každého bere trochu a ještě něco přináší navíc.

Zda tomu tak opravdu je, to je otázka, na kterou zřejmě neexistuje jednoznačná odpověď. Pro cestovatele je cestování jistě tou nejvyšší formou umění, avšak jedince nejraději sedícího na své vlastní židli byste o tomto názoru přesvědčovali jen těžko. Kniha Umění cestovat ale ukazuje důvody, které autora knihy, tedy jednoho očividně vzdělaného a zcestovalého člověka, k tomuto názoru přivedly.

Cormac McCarthy, často označovaný za jednoho z nejvýznamnějších romanopisců současnosti, v roce 2006 vydal knihu The Sunset Limited: A Novel in Dramatic form. Tento "román v dramatické formě" letos vychází i v českém překladu pod jménem Vlak Sunset Limited a stojí za povšimnutí hned z několika důvodů.

Román původně vznikl jako divadelní hra, která se hrála v roce 2006 s velkým úspěchem na Broadwayi, a jak už samotný podtitul knihy napovídá, dramatická forma se nakonec promítla i do knižní podoby díla. Ve srovnání s předchozími McCarthyho romány působí Vlak Sunset Limited jako velmi experimentální a netradičně pojatá práce, která sice těží ze stejných témat a základních lidských otázek, nicméně právě svou formou je pojímá odlišněji, minimalističtěji.

Román Vlak Sunset Limited totiž není nic než dialog mezi dvěma stárnoucími muži. Celý děj románu se odehrává ve stroze zařízeném městském bytě, kde spolu u stolu sedí dva naprosto odlišní muži. Pan Bílý, nihilisticky založený profesor humanitních věd, který se právě chystal skočit pod vlak, a pan Černý, který jej při tom zastavil a následně odvedl do svého bytu. Oba dva z nich jsou představiteli dvou přímo extrémních přístupů - absolutní skepse a nihilismus proti víře v boha a v dobro, ukrývající se v lidech.

Čtrnáctiletý Georg žije docela obyčejný život. Bydlí se svou matkou, otčímem a malou sestřičkou, chodí do školy, připravuje si referáty, začínají se mu líbit slečny a najednou… Najednou se u babičky najde schovaný dopis. Dopis adresovaný Georgovi. Dopis od otce, který zemřel před jedenácti lety.

Georg si dopis vezme a zavře se s ním v pokoji. Zbytek rodiny nedočkavě vyčkává, protože dopis, který napsal Jan Olav před svou smrtí, zřejmě bude obsahovat něco důležitého. On by nic nepsal jen tak.

Už jako dítě se pohybovala v pražském intelektuálním prostředí - její rodinu si oblíbil a často navštěvoval i Franz Kafka, na kterého Alice v jedné z kapitol knihy vzpomíná jako na "strýčka Franze". Alice se už jako mladá dívka zamilovala do hudby a matka jí v tomto ohledu velmi podporovala. Brzy se ukázalo, že Alice má skutečně velký talent a také šanci na zářnou kariéru.

Vedle svých hudebních úspěchů měla slibně nakročeno i ve svém osobním životě. Šťastně se vdala a nadšeně vychovávala svého syna. Prožívala nejkrásnější chvilky svého života a zdálo se, že tak to bude věčně.